Venku byla příšerná zima a motor řval divoce, jako by to mělo být naposledy. Sněhu k tomu všemu napadalo opravdu přespříliš, což jenom ztěžovalo už tak bídné jízdní podmínky.
"Do háje!" zvolal rozčilený Franta, zrovna když se jeho sněhem zmítaný traktor opět zasekl uprostřed traktorové cesty. Zběsile zařadil zpátečku.
"Zdá se, že tenhle kopec opravdu nevyjedem," konstatoval Petr, jako by se jednalo o nějakou novinku a pak dále pokračoval, "Hele, kdyby ses pokusil to objet tamtudy anebo mi půjčil řízení..." větu však nedokončil, jelikož Frantův varovně zdvižený, vzteky se třesoucí ukazováček mluvil za vše.
Ještě několikrát se oba pokusili vyjet onen sněhem zabarikádovaný kopec. Jednou se i na pár krátkých okamžiků naděje zdálo, že to přeci jen zvládnou, to by se však nesměly pneumatiky, již zmučené z předchozího snažení, začít protáčet. Celý lakatoš se tak za Frantova sprostého křiku opět doklouzal k bodu nula.
"Kašli na to, Franto, dva kilometry sněhu nás přeci nezastaví, vždyť jsme chlapi, ne?" Navrhl konejšivě Petr, načež se pokusil starého traktoristu poplácat po rameni. Plně si tím vychutnával potupu toho starého žlučovitého dědka, s nímž byl dnes přinucen pracovat - vůbec ho neměl rád.
"Nesahej na mě!" zaklel Franta podrážděně a vypnul motor.
"Jsou to nervy, co?" dobíral si jej ještě Petr, který očividně nevěděl, kdy přestat.
Oba rozhádaní dřevorubci si tak ani nevšimli, že ze šedavé oblohy začalo pomalu, ale za to nekompromisně sněžit.
Franta tedy drapl obě motorové pily a "mladší, tudíž vitálnější" Petr zbytek - od dvou velikých kanystrů pohonných směsí, přes lopatku a kalač. S tím vším vybavením pak vypadal jako předčasně ověšený vánoční stromek.
Cesta nahoru byla těžká. Nejednou se Petr, zcela přetížený svým nákladem, zabořil hluboko do sněhu. Za ním jdoucí Franta se mu pak vždycky škodolibě smál, jako by mělo jít o jakousi zvrácenou formu odvety za nedávnou příhodu s traktorem.
"Že jsem se na tý lesárně víc neučil..." bědoval zoufalý Petr, kterého zároveň začala pronásledovat stále intenzivnější myšlenka na všechno se vykašlat, veškeré vybavení obřadně mrsknout Frantovi k nohám a jít domů. Nakonec se však zkrotil při pomyšlení na to, jak se mu budou zase smát protivné babizny z paneláku.
Při tomto zhruba půlhodinovém trmácení si také usměvavý Franta všiml, že ono dosud nevinné sněžení se začalo měnit v pořádnou chumelenici. Vůbec na to však nereagoval, a když došli na místo, tak pouze nezaujatě poukázal na ono "drobné chumelení".
Ke vší smůle pak byl Petr až moc líný a zapomnětlivý na to, aby se mu vybavily ony vyučovací hodiny ze střední, kdy mu někdy skoro až zoufalí učitelé vtloukali do hlavy, že jakékoliv těžební práce by se neměly vykonávat za těžkého mrazu a snížených viditelnostních podmínek - to se pak totiž dle nich rovnalo hazardu se životem.
Oproti tomu velezkušený a sebevědomý Franta věřil tomu, že se jedná o pouhé strejčkovské řečičky, pronášené pouze z toho důvodu, aby jeho zaměstnavatelé nemuseli být biti, pokud se něco "náhodou" stane. Proto jen lusknutím poukázal na první označený strom, načež se oba odhodlaní dřevorubci pustili do své každodenní rutiny.
Zprvu se jim i dařilo, dokonce i po celou dobu této těžby dříví vydrželi postupovat systematicky a vše těžili po svahu dolů, za což by je asi pochválil každý zkušený dřevorubec. Ale to, za co by je určitě nepochválil, byla práce v podmínkách, kde pro všechen ten všudypřítomný sníh neviděli ani na pět metrů. Ba co víc, oba tito sehraní dřevorubci se pak během práce, nehledě na ztížené podmínky, rozdělili a začali pracovat odděleně, aniž by se vzájemně viděli. Co chvíli na sebe sice křičeli: "Pozor!", silně fučící vítr jim však slova dral okamžitě od úst. Následující neštěstí tak bylo prakticky nevyhnutelné.
To si totiž zrovna pilný Franta bral do ruky kalač, jímž se chystal skácet již rozdělaný, mohutný smrk. Z plna hrdla pak ještě po staru zvolal: "Achtung!", tehdy měl ještě hlas naplněný překypujícím humorem.
Následně zasadil jeden klín, druhý... pár ran kalačem, třetí klín - to již k prasknutí přepjaté dřevo povolilo a strom se za nesnesitelného stenu chystal k nevyhnutelnému pádu. A pak to uviděl!
Přímo v místě dopadu již padajícího velikána bylo vidět něco chumelenicí rozmazaného, těžce postřehnutelného a šedavého - ano, byl to obrys postavy.
"Petře! Utíkej!" rozběhl se s křikem Franta. Na starého, pomalu se šourajícího skorodůchodce náhle překypoval nezvyklou vitalitou.
"Vypadni odtamtaď, zabije tě to!" Franta měl tíživý pocit, že mu plíce vyskočí krkem, ale Petr jej přeci jen na poslední chvíli uslyšel. Za panického křiku tak zahodil ještě běžící pilu stranou a prchal, seč mu síly stačily.
Nyní již šlo o život, to si uvědomoval i zběsile přibíhající Franta, který právě o něco klopýtl a obličej zabořil do lepkavého sněhu.
PRÁSK!!!
Zavládlo ticho, Franta se skoro až bál odlepit svoji zděšenou tvář ze země. Bál se toho. Bál se, že to Petr nezvládl - bál se vyhazovu - bál se kriminálu. Pak ale uslyšel smích.
Ani ne pět kroků od něj se ten tupec samozřejmě smál, ukazoval si na něj a smál se, až se za břicho popadal.
"Ty jeden blbče, ani nevíš, jak jsem se o tebe bál!" řekl ještě stále vyklepaný stařec neupřímně. Zvedl se a začal ze sebe oklepávat sníh.
Petr se mezi tím samozřejmě smál dál a dál. Franta jej tedy ignoroval, nevrle prošel kolem něj a ze zvědavosti se šel podívat, co udělalo tu nepřirozeně ohlušující ránu.
Strom to sice byl jako hora, ale i tak se mu na tom něco nezdálo. Jak šel závějí stále vpřed, začal si všímat, že strom není tak úplně na zemi.
"Jako by se za něco silného pověsil... nebo…" Franta se náhle pln nervózního lamentování rozběhl a to jenom proto, aby se mu naplnila jeho nejtemnější předtucha.
Jen co se totiž před ním vánicová clona alespoň z části rozestoupila, jeho pohled naplnil výjev, který ho utvrdil v tom, že dnes budou muset jít domů pěšky.
Pod statným smrkem se smutně tísnil Frantův polorozpadlý lakatoš.
Lesem se pak na všechny směry rozlehl sprostý výkřik...
Autor: Vojtěch Lotz